Rozený řečník, ale přitom zároveň nadaný spisovatel s obdivuhodným smyslem pro humor. S takovou charakteristikou Ladislava Zibury snad musí souhlasit každý, kdo kdy navštívil aspoň jednu z jeho projekcí a dostal do rukou některou z jeho tří knih. V uplynulých dnech se to poštěstilo mnohým lidem z Vysočiny, neboť tento mladý muž z Českých Budějovic, jehož si do svých pořadů už pozvali Jan Kraus či Karel Šíp, o svých poutnických zážitcích z Gruzie a Arménie v druhé polovině února vyprávěl v Jihlavě, Pelhřimově i Kamenici nad Lipou.

Těm, kdo při přednáškách obdivují jeho spisovnou češtinu, snad neseberu iluze, když prozradím, že mimo pódium tak vzorně nemluví, ale žádné jiné skandální odhalení nemám. Opravdu je to ten milý „slušňák“, jak působí při svých vystoupeních. Určitě nejen na mě. Pro toto tvrzení mám dva argumenty, zaprvé jsem takové hodnocení vyposlechla po přednášce mezi diváky a zadruhé, když ho během projekce zradila technika, nejhorší nadávky, které ve svém rozhořčení vyslovil, byly „krucinál“ a „doprčic“.

Nakolik se do budoucna můžeme těšit na další Ziburovy vtipné postřehy ze světa, je obtížné určit. Navzdory svému dobrodružnému způsobu života a mládí totiž budí dojem, že už by rád někam doputoval a usadil se. Kdo tedy návštěvu jeho přednášky zatím odkládal, měl by se raději rozhoupat k činu.

„Každému to občas ‚uheilne‘ a komu ne, nechť zvedne pravici!“ lovíme s rodinou z paměti vtipné Ladislavovy repliky ještě u sobotního oběda, ačkoli jsme projekci navštívili uprostřed týdne. Svědčí to o opravdu vydatné porci zábavy. Nicméně, kodrcat se po republice a snažit se lidi rozesmát zase taková legrace není, takže teď trochu vážněji.

 

Jak jsi na tom s řidičským průkazem?

Chci si ho udělat v létě. Už to vnímám jako velký limit. Vlaky jezdím strašně rád, ale na taková specifická místa se špatným spojením, jako je třeba Kamenice nad Lipou, by se to auto hodilo.

 

Proč sis „řidičák“ neudělal v osmnácti?

Pamatuju si, jak jsem dostal tu přihlášku. Bylo s tím hodně vyplňování a ještě se muselo přinést potvrzení od doktora. Nechtělo se mi do toho, tak jsem si řekl, že si ho udělám rok nato. A jak za rok nešel do autoškoly nikdo z mého okolí, tak jsem nešel ani já.

 

Jaký je ten kočovný život, když jsi pořád na cestách po České republice?

Mám to rád, Česko tak dobře poznám a znám díky tomu spoustu prima lidí. Někdy je to náročné, když chce člověk skloubit svůj osobní život s tím, že se každý den probouzí někde jinde, ale v mých pětadvaceti letech je to fajn.

 

V Kamenici končíš takové malé turné po Vysočině. Jak se Ti po kraji cestovalo?

Vysočina je na to cestování nejnáročnější, protože je tu všechno odlehlé, ale zase je to pěkné sem přijet v zimě, když je nasněženo. Přijde mi, že Vysočina v zimě působí smutně, pokud je ošklivo, ale když je nasněženo, je tu nádherně. Těším se sem do té přírody.

 

Podle čeho si vybíráš země, do kterých vycestuješ?

Vybírám si vždycky země, které jsou bezpečné a kde se mám co dozvědět, které jsou pro mě něčím zajímavé. Takže teď to pro mě byla Arménie a Gruzie, protože to jsou nejstarší křesťanské země světa a protože se o Kavkazu říká, že se tam hodně pije a že jsou tam pohostinní lidé.

Která z Tvých cest byla nejdobrodružnější?

To vůbec nejde říct. Nikdy nechci vybírat to „nej“, protože pak by všechny ostatní byly jenom skoro takové. Každá cesta přináší nějaká dobrodružství. Velkou výzvou bylo procházet Čínu, protože jsem věděl, že tam nikomu nebudu rozumět.

 

V dubnu končí naplánované termíny Tvých přednášek a další jsou slíbené až na podzim. Co mezitím chystáš? Prozrazuješ vůbec dopředu své plány?

Já hlavně žádné plány nemám. Mám teď nějaké potíže s kolenem, které se snažím vyřešit, a pokud se to povede, tak bych se chtěl někam vypravit. Přemýšlím, že bych šel znova do Santiaga de Compostela, kam jsem šel v osmnácti. Uvidím. Rozhodně jdu s rodiči na trek do Nepálu, to jsem jim dal k Vánocům. Oni mi dali lázně.

 

Takže problém s kolenem, který zmiňuješ v přednášce a já ho neumím vyslovit, stále trvá?

Ano, lateralizace pately. Tak přesně s tou se zrovna snažím něco dělat.

Co to vlastně je, lateralizace pately?

Já nevím, bolí to. (smích) Nějaké vychýlení čehosi. (lateralizace pately = vybočení čéšky – pozn. autora)

 

Jaké ovládáš jazyky?

Mluvím dobře anglicky, trochu německy, trochu francouzsky. Jinými jazyky bohužel ne, ale jsem poměrně rychle schopen něco odposlouchat, což se mi třeba povedlo na Kavkaze v případě ruštiny. Ale hlavně mám pocit, že když se člověk s někým chce pobavit opravdu dobře, tak se angličtina vážně stává univerzálním jazykem a skoro všude na světě lze narazit na někoho, kdo jím mluví. Jak na cestách potkávám hodně lidí, jednou za den za dva se mi podaří potkat někoho, kdo mluví dobře anglicky, a s tím si popovídám víc.

 

Připadá mi, že cestovatelé dost často nosí plnovous. To protože je to praktické na cesty?

Člověk tím dá najevo místním, že už je na cestě dlouho. Budí to dojem dobrodruha, se kterým se pak lidé chtějí bavit. A hlavně vůbec nevím, jak bych se holil.

 

Ale vousy nenosíš jen na cestách po zahraničí.

Já tím maskuju jizvy po akné. To není vtip, ony pod vousy nejsou tolik vidět.

 

Baví Tě víc psát knížky, nebo přednášet?

Psát knížky. Už jsem z přednášek popravdě dost unavený. Baví mě to, ale v knížkách má člověk daleko větší prostor, takže může věci lépe vystihnout. Také mě už rutina přednášek trochu unavuje. Ne proto, že bych stále mluvil o tom samém, ale mám na mysli to cestování po republice. Jarní turné už se chýlí ke konci a potřebuju si odpočinout.

Pokud někdo jako já propásl některou z Tvých starších přednášek, bude mít šanci ji ještě někdy slyšet?

Nevím. V zimě asi nějaké reprízy budou, ale raději bych otvíral nová témata, nechci donekonečna mluvit o tomtéž.

 

Jak dlouho Ti trvá příprava přednášky, než můžeš vyjet na turné?

Letos to trvalo den a půl, než jsem si vybral fotky. Nepřipravuju se, improvizuju. Po čtvrté přednášce už se její podoba trochu ustálí, ale ta první je čistá improvizace, kterou pak ořezávám a vybírám, co nejlépe zafungovalo. Žádný scénář ani nic podobného si nepíšu, ale hodně si pamatuju formulace použité v knížce.

 

Jak jinak než na papíře si můžeme Tvé knížky užít?

Ještě jsou nahrané jako audioknihy, respektive dvě z nich, třetí právě nahrávám. U těch prvních dvou jsem vůbec nevěděl, co dělám, ale teď už s sebou mám pedagožku, která mě vede, takže by ta třetí měla být lepší.

 

Jak dlouho trvá tvorba audioknihy?

Samotné nahrávání trvá třeba pět dní, protože to zas tak dobře neumím. Profík by to zvládl rychleji, ale ne zas o tolik. Kolik času pak zabere postprodukce, to netuším. Zejména u mě je dost náročná, protože je potřeba hodně střihu.

 

Tvé knihy jsou také k dispozici v elektronické podobě?

Každá z knih mi zatím vyšla v listopadu a zároveň byla hned dostupná i jako elektronická kniha.

 

Čím Tě kdy – ať už příjemně, nebo nepříjemně – překvapilo publikum?

Přijde mi zajímavé, že v každém městě je publikum jiné, směje se jiným věcem. Příjemně, nepříjemně, to nejde říct. Občas jsou lidé pasivnější, občas se smějí víc. Ale vždycky je to takové, jaké si to publikum udělá. Když se lidi tolik nesmějou, nemůžu si dovolit dělat tolik vtipů. Když se smějou, tak si víc troufám improvizovat. Každý si to užije, jak chce. Občas někdo odejde – tak se mu to nelíbilo, proč by tam trávil čas?! Nemůžu říct, že by mě někde publikum nepříjemně překvapilo.

 

V jaké fázi je Tvoje knížka, když se vrátíš z cesty?

Mám jenom strašně moc poznámek a potřebuju z toho udělat knížku. Vydat deník je nejlehčí věc na světě, ale aby to bylo dobré, člověk tomu musí věnovat čas. Když se vrátím, mám třeba šest set normostran poznámek a musím z toho udělat tři sta stránek knížky, což mi zabere zhruba dva měsíce – ale opravdu intenzivní práce. Jsem zvyklý psát třeba čtrnáct hodin denně.

 

Napsal jsi něco už před těmito knihami?

Ne, vždyť jsem první knížku o cestování napsal v jednadvaceti. Předtím jsem nic delšího nestvořil. Psal jsem třeba reklamní texty a tak, ale s knížkou jsem zkušenost neměl.

 

Máš vystudovanou žurnalistiku. Co Ti dala?

Seznámil jsem se s lidmi, kteří měli podobný zájem jako já. Jinak myslím, že žurnalistika není věc, kterou by bylo zapotřebí studovat.

 

Co sis k ní vybral za druhý obor, když v Brně samostatně studovat nejde?

Hospodářskou politiku, a jenom proto, že mě to zajímalo.

 

A už máš studium uzavřené?

Mám bakaláře z „Karlovky“ a z „Masaryčky“ a nevidím valný smysl v tom dál ve studiu pokračovat. To radši místo diplomky napíšu další knížku.

 

Jaké bylo Tvoje vysněné povolání?

Já jsem chtěl být právník. Tak jsem šel na práva a zároveň na mediální studia, přičemž jsem zjistil, že mediální studia mě baví mnohem víc než práva, tak jsem se na práva vykašlal. Ze srandy říkám, že mě vyhodili, ale normálně jsem odešel. No a teď žádné vysněné povolání nemám, možná pirát.

 

Jak dlouho chceš dělat to, co děláš teď?

To vůbec netuším. Vždycky dělám, co mi zrovna přijde jako nejlepší nápad. Absolutně netuším, co budu dělat za rok. Nedělám si dlouhé plány do budoucna.

 

Takže nemůžeš slíbit, že se za rok vrátíš s další přednáškou?

Ne, to určitě ne. Fakt nevím, nedokážu říct.

 

Jak vznikla přezdívka princ Ládík, kterou jsi použil jako adresu svého webu?

Jenom tak, že jsem potřeboval založit webové stránky, na nichž bych měl termíny přednášek, a přišlo mi hrozně divné a samolibé mít adresu ladislavzibura.cz. Tak jsem si založil web princladik.cz, abych dal najevo, že se neberu zas tak vážně. Navíc „princ Ládík“ vyjadřuje určitou naivitu, se kterou se vydávám do světa. Naivita se vlastně prolíná vším, co dělám, takže to, myslím, princ Ládík vystihuje dobře.

 

Jaký byl Ladislav Zibura předtím, než se stal poutníkem?

Nevím, to jsem chodil na střední. Na svou první pouť jsem vyrazil v osmnácti, takže jsou pro mě celé dějiny mého dospělého života spojené s tím, že se každý rok někam vydám. Ale nemyslím si, že to je pro mě úplně zásadní. Necítím ani potřebu tohohle škatulkování: poutník, cestovatel, spisovatel. Já prostě dělám, co chci, a rozhodně bych se za poutníka neoznačil, protože jsem mnohem radši tady a mezi přáteli než někde sám na cestě. Já jenom vím, že se toho na cestě spoustu naučím.

 

Dominika Dufková

Foto z projekce: Jaroslav Winter
Foto z cest: Ladislav Zibura