Miroslav Polách, profilující se jako jedna z nejvýraznějších osobností mladé umělecké generace, která již po několik let systematicky pracuje na novém aktuálním pojetí fenoménu malby. Jeho práce charakterizuje tematická cykličnost, autor se obvykle zaměřuje na jeden motiv a k němu pak maluje více variant.

 

Pro výstavu v Domě U Zlatého prstenu Polách vytvořil nový cyklus rozměrných zářivých maleb nazvaný Umělcova noha. Soubor obrazů lze chápat jako specifická ateliérová „privatissima“ dávající možnost nahlédnutí do zákulisí jevů provázejících vlastní akt tvorby i život umělců. Polách je zachycuje s bezprostředností (Umělec zavazující si tkaničku) i syrovou banalitou. Nevábným dojmem působí plechová skříňka na pracovní oblečení s ledabyle připíchnutými kresbičkami erotických aktů, stejně jako všudypřítomná rezidua práce s barvou jako povalující se zpola vymačkané barevné tuby. Ilustrativní zachycení reálií pracovního malířského ateliéru však není hlavním Poláchovým tématem. Nejde mu o „žánrové ateliérové obrázky“, ale o samu podstatu tvůrčího malířského aktu.





Miroslav Polách, Umělcova noha, akryl na papíře, plátno 2010
Typické malířské rekvizity jako tuby, štětce a palety jsou prostředkem k přiblížení se k vnitřní podstatě. Obraz znázorňující brutální sešlápnutí barevné tuby mužskou nohou, který dal název celému vystavenému cyklu Umělcova noha, se vztahuje ke krajním polohám a psychologickým rovinám tvorby. Je určitým protějškem obrazu Umělkyně zachycujícího levitující rozevřené tělo malířky, jež zmožena únavou usnula na pohovce se štětcem v ruce. Práce lze interpretovat jako dva odlišné příklady „mužského“, přirozeně násilnějšího, a „ženského“, pasivnějšího, odevzdávajícího se přístupu k uměleckému tvoření. Samotný akt levitace může být vyjádřením odstupu, jenž se v Poláchově tvorbě opětovně navrací. Je to odstup od sebe sama (člověk je rozdvojen, stává se pozorovatelem vlastního levitujícího těla) i od tvůrčího aktu. Prostředkem k získání odstupu je také ironie, která je v Poláchových obrazech takřka všudypřítomným prvkem. Jejím nositelem je kupříkladu i pár žlutých rukavic, jež se jednou objeví na rukou malíře malujícího svůj obraz (Umělec), podruhé v méně vznosných kontextech jako součást obsahu plechové Skříně. Autor je používá volně a bez předsudků v souvislosti se špinavým a nízkým i duchovním a sublimovaným. V rámci důsledného, takřka pop-artového odstupu lze vnímat Poláchův způsob pojetí postav, jež zachycuje i ve vyzývavých sexuálních pozicích a provokativním obnažení (Umělec II), jejich tváře však zakrývá, takže individuální rozměr je potlačen, zůstávají pouze typem. Pozice neangažovaného odstupu akcentuje také autorovo zaujetí fenoménem zrcadlení a rozdvojení, jeho malíři stojící před ještě bílým plátnem spatřují nicotu, či jen sami sebe.